Veselé historky z provozu
Strašlivá pomsta
Mezi historky z prvních let provozu trasy C patří i ta následující.
Ve stanici Muzeum sloužila nepřehlédnutelná dozorčí stanice - vysoká, hubená, blonďatá, zkrátka atraktivní. Když se pražské metro začalo objevovat ve znárodněné filmové i televizní tvorbě, tak tvůrci s železnou pravidelností vyžadovali právě její přítomnost. Prostě byla populární a proto i častým terčem různých žertíků.
Jednou se na ni domluvila jakási vlaková četa. Po příjezdu na 1. kolej, kde z kabiny na stanoviště DS to je asi tak 5 středně dlouhých kroků, dal strojvedoucí návěst "Výzva". To bylo samo o sobě nezvyklé - většinou k DS prostě zašel. A tak ona DS vystratovala v divné předtuše. Pomocník strojvedoucího nestál na peróně, jak bylo obvyklé, ale cosi kutil v kabině, otočen zády ke dveřím. Proto se dozorčí naklonila dovnitř, "pingl" se bleskurychle otočil a ŠMIKK! - připravenými nůžkami jí ustřihl kravatu.
POTUPA! DS vycouvala a jen tak-tak zadržovala pláč, zatímco statečná vlaková četa (pro jistotu zamčená v kabině) vyluzovala hurónský řev.
No, nebyla by to ženská, aby nezatoužila po odvetě. A ne ledajaké... Začala "žhavit drát" a všech možných dostupných kolegů i kolegyň se dotazovala, kterak vtipálky co nejvíc potupit.
A vcelku rychle vyhrál následující návrh: v podchodu býval tehdy obchod se suvenýry. Jednoznačně nejodpornějším artiklem byla ruská voňavka v masivní lahvičce ve tvaru medvěda. Obsah? Určitě přes dvě deci! Pokud měl záměr vyjít, bylo nutno učinit jednu operaci - urazit uzoučké hrdlo na hlavě medvjaďa (pokud možno s celou hlavou), aby kadence při výtoku byla dostačující. Páka ke zkratovačům to zvládla hravě...
A nezbývalo než čekat na dotyčný vlak. Dodnes jsou na MU-C dveře místnosti dozorčího stejného provedení - kovové, masivní, neprůhledné. A stačilo se uvnitř přikrčit za skříň a vznikl dojem opuštěné boudy.
Pozorní pachatelé čuli zradu, a tak pro jistotu zůstali v kabině. Půlminutový pobyt se chýlil ke konci, žádná vendetta se nekonala - ostražitost polevila. Pomocník tedy otevřel, aby učinil předpisu za dost, a začal hlásit.
Jakmile DS zaslechla začátek relace, vyrazila mocnými skoky k soupravě - a na dva zátahy vyprázdnila nemalý méďův obsah dovnitř. Okamžitě zase prchla, dveře přirazila... a vlak stál a nejel.
Oba "pokropení kropiči" nevěřili. Tolik smradu na tak malém prostoru?! To bylo k neudejchání!! A linulo se to i ze slušivých hnědých uniforem...!!!
Nakonec ta jedna kravata za to stála. 
1)
V každé stanici již příjezd vlaku očekával předem obeznámený dozorčí - jeden nabízel kolíčky na nos, jiný libou vůni na překrytí toho nelidského puchu, třetí rovnou ručník a klíče od sprchy...
2)
Peklem bylo těch 13,5 minuty jízdní doby v 1. koleji KC - SO. Oproti předpisu vystupovala vlaková četa z kabiny celá a hodně daleko. Mezi stanicemi pak jezdili "na hranici ARSky" - tedy rychlostí co nejvyšší, aby smrad vyvanul. Jenže při zásahu dopadla nemalá dávka i na tehdy zapnuté topení...
3)
Martýriem se jim toho dne staly obraty ve stanici Sokolovská - přes nástupiště, mezi cestujícími: nejjemnější narážky byly typu "ti teplouši vááážně nemaj žádnej vkus", horší kalibr je označoval za "smradlavé buzeranty" a končilo to až velmi brutálními nadávkami.
4)
Uniformy obou pánů odmítli v čistírně převzít, protože v kombinaci s umělým vláknem vznikl TAK NEUVEŘITELNEJ ZÁPACH, že jediným řešením byla popelnice...
5)
Přezdívka "Nazdar, Voňavko!" určitě k zahození taky nebyla. 
Nevystavená záloha
Poznámka: Historka se týká záložní soupravy, která nevyjela. Taková záloha je jako Švejkovi vojáci bez disciplíny - taky k ničemu.
Ona historka začala u Sv na 1. staniční koleji zápolením s "hrajícími" dveřmi posledního vozu - celkem běžná, i když v tomto případě poměrně zdlouhavě řešená historka. Obrat v ději nastal po odjezdu vadné Sv a při pokusu o výjezd zálohy. Popíšu to citací fírových slov z protokolu (neručím za to, je-li to opravdu doslovně):
"V uvedené době jsem byl z důvodů čistě lidských na SPO CM na WC muži. Má potřeba nastala tak akutně, že v zájmu zachování čistoty svého spodního prádla jsem opuštění záložní soupravy nikomu nestačil ohlásit."
Ujel... :-)
Zanedlouho bude slavit 29. výročí provozu s cestujícími. To je vhodný čas k připomenutí dvou vpravdě dřevních historek z tehdejší konečné stanice Sokolovská. Obě byly poznamenány "menší provozní zkušeností" klientů a obě začínají stejně:
U perónu stojí vlak, je už zcela zaplněn a chystá se k odjezdu:
V prvním případě se řítí se schodiště bodrý venkovan, za ruku táhne neméně venkovsky vyhlížející manželku. U řady otevřených dveří do saloonu se ale oba zarazí - je zcela plno, ve všech dveřích hradba lidí! Mezitím pomocník strojvedoucího vystupuje z kabiny, mikroftónem typu DISPATCHER odříkává naučenou formuli - a nePražan se bleskově rozhoduje: i se ženou v závěsu se otáčí a vehementně se cpe do kabiny se slovy "Máňo, pocem - tady sou jen dva...!" = Vlakové četě i dozorčímu dalo nemálo práce oběma návštěvníkům Prahy vysvětlit, že ti dva tam přeci jenom musí zůstat sami...
Druhý příběh se začíné odvíjet od okamžiku pomocníkova "Ukončete nástup...": Zatímco DS vzorně dává návěst "Pohotovi k odjezdu" a dveře vlaku se zavírají, nahoře na schodišti se objevuje brunátný pán s kufrem a holí. Vlak se začíná rozjíždět, nasupený pán začíná mávat holí. Vlak zrychluje a pomalu mizí do tunelu, cholerik opouští poslední schod a je na peróně. Vlak definitivně opouští nástupiště, zatímco perspektivní kardiak mašíruje přímo k dozorčímu stanice a řve mu přímo do obličeje:
"Člověče, vy jste mi _ u j e l !!"
DS, povahy mírné až holubičí, chvíli nevěřícně zírá - ale když mu onen lidský zmetek začíná holí mávat nebezpečně přímo před očima, odpoví mu (začne tiše a postupně zesiluje):
"Jasně že jsem vám ujel. Jak jsem vás tam nahoře zahlédl, tak jsem se rozhodl, že vám schválně ujedu!"
Rudý xicht zřejmě čekal všechno možné, jen tohle ne. Inu, zvítězilo užití hrubé záplaty na hrubý pytel...
Vznik autobusu v metru
V knize "PRAŽSKÉ METRO - Čtvrtá dimenze velkoměsta" je na str. 26 s popiskem Vládní komise pro uvádění metra do provozu při kontrolní projížďce (1973) vyobrazen plošiňák (plošinový vůz, jehož číslo jsem už úspěšně zapomněl) s řadou lavic, později proslulý s přezdívkou "autobus".Používal se téměř výhradně pro komisionální prohlídky staveb a tratí metra dle PTPM (Pravidel technického provozu metra = již neexistující vrcholový předpis). Pro provozní pracovníky to byl jedinečnej "vopruz", neb se shromáždili veškeří šéfové DP-Metro a jali se dělat dusno - kdykoliv i kdekoliv.
Leč jednou se šikovní maníci z tehdejší služby 11 660 (stavebně-technické) domluvili a při jedné z vyhlášených jízd důkladně demonstrovali mytí VŠ... do nejbližší stanice - pokud se nepletu, bylo to PP - pak přijel náklad perspektivních vodníků-začátečníků.
Pročež nejdůležitějším úkolem jiné tehdejší služby 11 650 (traťové) bylo zajistit nepromokavost účastníků těchto jízd - požadavek byl promptně vyřízen prostým zasklením onoho "pévéčka". Tím vznikl řečený BUS.
Po jeho nynějším osudu (neplatí PTPM - nejsou prohlídky - netřeba "autobusu") budu pátrat...
Předvolba otevření dveří
KDO NEVIDĚL - NEUVĚŘÍ: dneska jsem na vlastní oči viděl dámu - ani si nevzpomínám, zda inklinovala k blondýně - která (překvapivě u M1) zuřivě mačkala ne tlačítko k otevření dveří, ale tu SAMOLEPKU S NÁVODEM. Ti bystří ve voze z toho měli vánoce, bratru při +28 grádech páně Celsia...
O vzpurných dveřích
Snad každý už zažil, že se u ruské soupravy nezavřely jedny z dveří. A fíra? Správně by měl vykmitat z kabiny, ukázkově proběhnout až k nefukčním dveřím, odborně je rozhýbat a zase svištět zpátky. Jenže je-li to několikrát za jedno jediné kolo? To raděj prosba mikrofonem do vlakového rozhlasu: "Prosím vás, kopněte mi do těch dveří...!"
Ovšem nedávno kterýsi strojvedoucí použil onu bájnou zaklínací formulku a čekal. Ztráta kontroly zavření trvala. Chtěl to zopakovat - najednou rána jak z děla! Zmatený vystoupil, aby zjistil, co se děje. A smíchy slzící kolega, jedoucí v saloonu, mu to popsal: Po výzvě rozhlasem se zvedl zavalitý pořízek, proběhl celým prvním vozem - a vší silou kopl do zavřených spojovacích dveří mezi kabinou a prostorem pro veřejnost...
Z před_MOBIL_ní éry..
"Židlová" historka v tématu Hlášení poruch a závad mi evokovala recesistický kousek snad z prvního roku provozu metra, kdy o mobilních telefonech snad nepsali ani autoři sci-fi; znám ji jen z doslechu, takže upozorňuji: "Za nic se neručí!" - Nicméně příběh je to půvabný, proto si nedovolím jej nepublikovat...Mladík cestující v Ečsce na Muzeu (nebo snad na I. P. Pavlova?) najednou sáhl do aktovky, vyndal klasický telefon, vytočil šestimístné číslo, chvíli čekal a pak pronesl: "Prosil bych jednu kávu se smetanou a k tomu jednu sodovku!" Pak jen kývl, zavěsil, schoval přístroj zpět do aktovky a důstojně pokračoval v jízdě.
Spolucestující na něj koukali zprvu nedůvěřivě, kroutili hlavama, pak si začali šeptat něco jako "no jo, zas jeden magor..."
Když už byl o duševní labilitě mládence přesvědčen celý vůz, vlak právě vjížděl do Pražského povstání. Stanice je to přehledná, tehdy velmi málo vytížená, takže jediná stojící postava upoutala pozornost většiny lidí ve vlaku. Byl to číšník ve fraku. A v ruce stříbrný tác, na něm kouřící kávu, kalíšek se smetanou, sklenici se sodou a cukřenku!
Vlak zastavil, dveře se otevřely a číšník se slovy "Pane, Vaše káva!" decentně přistoupil k mladíkovi a podal mu celý tác. Ten mu poděkoval, zaplatil - číšník vystoupil, dveře se zavřely a vlak pokračoval v cestě ke Kačerovu.
Jen cestující byli jaksi Lotovi - tedy zkamenělí...
Projetí stanice? Oběma směry!
Bylo to někdy v 80. letech - hrdinové příběhu: = stanice Družby (nyní Opatov), populární strojvedoucí řečený Tonda-ob... (dál raději ne, aby se nenaštval), průmyslová televize, vlakový dispečink.
Ve stanici se u 2. koleje cosi dělo, dozorčí to na místě řešila a VD na to svým "elektronickým okem" dozíral. Historka zdárně zažehnána, záběr PTv zůstal navolen.
Netrvalo ani pět minut a do stanice se ukrutnou rychlostí řítí vlak. Dispečeři to periferním viděním zaznamenávají a následuje jen "týý vole, to už snad ubrzdit ani nemůže...!" - Pravda. Neubrzdil. A směna na VDM pomalu připravuje rutinní předpisový postup...
Ovšem stává se něco zcela nečekaného: strojvedoucí bystře přepíná reverzor a rozjíždí se opačným směrem! Celá směna tuhne - ten dobrák to o5 přepískl s rychlostí, na cestě je už další vlak... a Družba je pokořena i směrem k Budovatelům (tedy k Chodovu).
A než se přítomní stačí vzpamatovat, zase změna reverzu, zase páka kontroléru dopředu... och nééé!! Projeto potřetí v jedné jediné minutě, pro změnu zase ke Kosmonautům (= Hájům).
Nejotrlejší z dispečerů se chopil vysílačky a po úvodní relaci s identifikací volacích znaků, kdy dotyčný řítič byl zcela jednoznačně podle hlasu odhalen, pravil: "Tak to by stačilo, Tondo. Kdypak jsi psal protokol naposledy...?"
Strašidlo v Nuseláku
Poznámka: Tato historka se vztahuje k této historce. No, řekněme, že to mohlo být - ještě kromě Hlavního nádraží - vlastně kdekoli jinde. Sám jsem třeba pomocníkovi pomáhal rozhoupávat 1. vůz, aby pak ležérně do mikrofónu nabízel pro slabší povahy Kinedryl...
Ale jiskřička s Nuselákem mi v kotrbě zažehla jinou historku. A byl jsem i autentickým PŘEDsvědkem: sloužil jsem jako DS na IP a dotyční se mi svěřovali, co hodlají provést. Chtěl jsem jim to krapet rozmluvit, ale nedali se!
A provedli následující: jeda tehdy k mostu soudruha Klementa Gottwalda, věděli, že podle grafikonu je protijedoucí vlak bude míjet zhruba v polovině mostu. A tak fíra těsně před nájezdem na most dal kontrolér do "0" a reverzor taky - vepředu se tedy rozsvítila červená koncová světla. Potom se oba - fíra i pomocník - spiklenecky skrčili, aby je posádka protijedoucí soupravy neměla chanci zahlédnout. Potud dost dobrý joke - "strašidelný vlak, co jede sám a nikde nestaví..."
Jenže v křečovité snaze to VYLEPŠIT CO NEJVÍC měl pomocník "eso v rukávě", o němž neřekl ani mně (na IP), ani strojvedoucímu, prostě nikomu - měl ještě z kurzů z Ruska (pardoon, tehdy přece z milovaného -grrr!- Sovětského Svazu) malý perkusní revolver na nějaké děsivé kapsle nebo co. Dělalo to rány jak z Aurory. A přesně v okamžiku míjení čel obou vlaků pootevřel dveře a PRÁÁÁÁSK!!
Vše by prošlo, ale ta ohromná pecka ne. Na vícečetná udání se do historky vložila Veřejná bezpečnost a milému žertéři sklaplo. Byl střelhbitě propuštěn a myslím, že tím to pro něj ještě zdaleka nekončilo...
Teda veselej ten závěr ani moc není, že. Asi založím new forum: VESELÉ HISTORKY SE SMUTNÝM KONCEM...
Souprava není určena...
V tématu Dotazy k metru :: (odpovídají odborníci přes metro...) Tombus ne zcela zřetelně popsal stav, kdy mohlo jít i o (ve špičce ne zcela běžné) odstavování soupravy z odjezdové koleje konečné stanice na místo zálohy.To mi evokovalo hned dvě situace:
V dřívějších grafikonech bylo během provozního dne několik situací, kdy ze st. KC odstupovaly do depa souběžně dvě soupravy - z každé koleje jedna. Hravější strojvedoucí se dokázali smluvit po VKV a rozjížděli se naprosto koordinovaně - jako akvabely...
Případně to ještě hravější dispečeři odstartovali po vysílečce sami, aby do staničního rozhlasu předtím dálkově odrecitovali "Vážení cestující, ani jedna souprava není určena k přepravě cestujících!"
Prubířským kamenem každého vlakového dispečera je umění zařazovat po mimořádnosti soupravy zpět do svých oběhů podle grafikonu - je to důležité kvůli proběhu souprav, prohlídkám a různým stupňům oprav.
Za dřevních dob se na bývalé Leninově kdysi povedlo naplánovat po nějaké obzvášť vypečené dopravní taškařici trojposun: napřed z místa zálohy na koleji 1a vyjela souprava a po obratu na 1. koleji odjela na obrat, poté z obratu - opět obratem přes 1. staniční kolej - se na kolej 1a nahrnuly hned dva vlaky! Samozřejmě všechny byly obsazeny strojvedoucími na obou říricích stanovištích, aby řádně to "kmitalo".
Vpravdě ďábelské však bylo samotné informování cestujícím:
u 1. posunu "Tento vlak není určen k přepravě cestujících."
u 2. posunu "Vážení cestující, ani tento vlak není určen k přepravě cestujících!"
a konečně 3. posun uvedlo hlášení "Vážení cestující, možná tomu nebudete věřit, ale ani TENTO vlak není určen pro vás - omlouváme se vám!" = a to už u branky, oddělující nástupiště od prostoru pro strojvedoucí a obsluhu SPO byli narovnáni ve dvojstupu všichni přítomní fírové v čele s dozorčím SPO, někteří i s hrnky s kávou...
Kupodivu si nikdo nestěžoval a protože to šlo ráz na ráz, většina cestujících to tehdy brala s humorem. A čtvrtou soupravu prý dokonce vítal mírný potlesk...
Autor: McQ
Zpracoval: Quetzalcoatl
Zpracoval: Quetzalcoatl