Veselé historky z provozu
Mýlka
Dnes se mi svěřila jedna světlovlasá (vlastně blonďatá) kolegyně z práce se svou histokou (ale čert jí věř, něco podobného už tu kdysi bylo
):
Včera po dlouhé době cestovala hromadnou dopravou, neboť její manžel ze vzteku z dlouhého rozvodového řízení obohatil benzín jejího čtyřkolého miláčka o kilogram cukru. Z Modřan dojela na Palackého náměstí bez úhony, zde nastal problém prvý - vestibul je uzavřen. Jelikož měla instrukce, že má nastoupit na Palačáku, odmítala se přemístit na Karlovo náměstí se slovy, že nemá tolik času, aby šla pěšky až na Karlák. Nakonec se to vyřešilo tak, že popojela na Anděla.
Zde, neboť její cibule značily, že schůzka začíná za pár minut, hystericky seběhla schody, urvala si podpatek a naskočila na poslední chvíli do soupravy.
Tak tak se chytla tyče, aby neupadla při trhaném rozjezdu. Počala se upravovat a rozhlížet kolem, starší muž, sedící pod ní na sedačce, si jí podivně všímal. Připisovala to svému uhnanému výrazu, nechápala však, proč tento důchodce tak silně prožívá cukání vagónů, ba dokonce mu naskakují žíly.
Na Florenci se na ní útrpně podíval a oznámil, že bude vystupovat. Uhla mu tedy z cesty, tyče se nepouštěje. Muž zopakoval svou výzvu.
A ona teprve teď procitla, neb si uvědomila, že se celou dobu drží garniže, kterou si starý pán veze domů...
A aby toho nebylo málo: Další má známá navštěvuje břišní tance, kde se údajně tančí s bambusovou tyčkou či co, mno a ona si tuto tyčku vezla domů a z nudy si s ní na refíži poťukávala. A tu se k ní přitočí paní, směje se a oznamuje: "Přijíždí devítka!"
Kamarádka, považujíc to za otázku, odpověděla: "Nevím, já jí nevidím, ale pojedu s ní." Nato byla chycena za rameno, vsunuta do tramvaje, kde jí bylo rychle vyklizené místo pro invalidy. Když jí všechno došlo, raději mlčela a nechala se i vystoupit...
Ferri Brodge
Houkání
Dneska jsem jel z
CM, a ejhle, povedlo se mi chytit zrovna tu soupravu 81-71M, ty já rád, tak sednu do prvního vagónu hned za fíru... Mezi CM a RZ to začlo nějak syčet, tak jsme postupně zastavili, vypustila se pára a jelo se dál. Pak teda už nastal docela šrumeček. Přijelo se na RZ a už začly lítat dveře, za RZ se zase stavělo a zase pára, HL honem honem atd...
A na VS myslím přišla ta správná show. Někdo tam asi vzádu coural, nebo se pomalu nastupovalo, no koukal jsem na obrazovku, čas 9:17 (čekací doba nebo jak se tomu nadává), a tak mě napadlo mohlo by se houknout. Ani ne 3 vteřiny a ozvalo se mohutné HOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOUK! načež sebou překvapení cestující trhli, děti v kočárcích začli plakat, páč jako vono to je docela peklo v prvním salónu.
Tak teda jako že jedem dál, už se nestavělo, tak vystoupim na MS-B a kouknu do kukaně, udělám jakože paráda, zvednu palec a naznačím pohyb houknutí, fíra se usmál, du na eskalátor, pohodička vyjíždím a najednou za mnou HOOOOOOOOOOOOOOOUK!
Akorát nevim jestli houkal ze srandy nebo popoháněl cestující... Ale tak to je jedno...
Jo, a byla to asi ta nejnovější, páč měla vepředu číslo 3353
Ať žije 28.říjen
!
Organist
Letní čas
Mezi IP-HN se likvidují 4 metalické tlustokabely. Firma si to předem nařezala na šestimetrové kusy, aby to další noční pauze naházeli na pracovní vlak, což se odehrávalo dnešní výluku. Přijel traktor s třemi Pvd, začalo se od MUC, 15 maníků začalo házet 65 kg těžké kusy kabelů na vlak, ten po naházení všech 3×4 kusů popojel a krok se opakoval. Protože bylo několik pracovních skupin, postupně jsem je obcházel. Když jsem se po čase vydal k vlaku, už jsem ho jen slyšel daleko za obloukem směrem k IP. Před IP jsem je dohonil, úderníci špinaví jak horníci sotva pletli nohama zníčeni úděsným tempem. V plánu byl ještě přejezd zpět na MUC, kde jiná parta mezitím vyřezala atyp. Fíra prohlásil, že si máme pospíšit, že na to má jenom 15 min. Udiveně se podívám se na hodiny a prohlásím: "V kolik máš odjezd?" Zamžoural na tachograf a odpověděl: "V 3:25, za 15 minut." Jenže problém byl v tom, že na traktoru nikdo nepřešteloval letní čas na středoevropský. Maníci sice trhli rekord v demontáži kabelů, měli hodinu k dobru, ale sotva vyšli schody na IP
Drak
Dvě tlačítkové historky
Tak se vám musím svěřit se dvěma historkami, ve kterých hrajou hlavní roli tlačítka pro ovládání dveří. A jak tomu tak bývá, jedna je komická a druhá spíše tragická... Tak kterou chcete dřív? Komickou? OK, tak komickou: Jedu takhle z Kobylis, je tak nějak poledne, ještě k tomu víkend, takže lidstva nepříliš. Ve vagóně se mnou jedou dvě slečny, jedna prťavá, druhá vyčáhlá, obě odbarvené a zabalené do kožichů, lepící se na dveře tak, že po nich zůstávají mastné otisky od pudru. Mno, pěkně si povídají, jen co je pravda, tu menší v noci někdo přefikl a společně se snaží zjistit, kterej z tý oslavy to mohl být (zjevně ten nejopálenější co má ze solárka zaděláno na rakovinu). 1. stanice společné jízdy - Holešovice. Ve vagóně se otevírají pouze jejich dveře. Nevěnují tomu pozornost, jen ta větší tuší myš a špitne "Už zase..." Nikdo nenastupuje. 2. stanice - Vltavská: Opět dojde k tomu, že se otevřou jen jejich dveře. Jedna z nich zjevně tlačí zády (či pravou krokodýlí kabelkou) na tlačítko dveří. To už komentují: "To snad nějak blbne" + nervózní smích. 3. stanice - Florenc, tu se nic neodehraje, neb tlačítko mačká otylý důchodce. Slečnám se zjevně nelíbí, tak se přesunují na druhou stranu, aby se vyhnuly letmým dotykům. 4. stanice - Hlavák: Legrace největší. Nejen že opět stiskly nevědomky tlačítko, ale vůbec si neuvědomily, že se dveře otevírají vpravo. Komentují to kviknutím, té velké spadne kabelka a naprosto se rozohní, neboť se v našem vagóně opět otevřely jen ty jejich dveře: "Ty vole si dělá prdel! Ten řidič to snad dělá naschvál!" Mno, prostě legrace obrovská!A historka druhá:
Dnes jsem jel na nákup do Hypernohy na Chodov, protože jsem v noci ve snu dostal chuť na svíčkovou a tyhle "snové chutě" mě nepouští. Po nákupu jsem vplul po schodech do stanice, soucitně koukal na maminku, šinoucí se s kočárem po plošině a skelně hledíc někam do podhledů, a zakotvil jsem hned na kraji, vyhlížeje "své" metro na Háje. Mezitím přijela souprava na druhou stranu a z jejích zadních dveří (tj. u mne) se vyhrnula banda jakýchsi mládežníků, kteří se drželi v loktech a odmítali se pustit. Takto vstoupili i na schody, takže se kolem nich dalo projít jen ztěží. Mno a tu koukám, jejich řetěz podklesává zhruba uprostřed a posléze se trhá. Slyším výkřik: "S dovolením, hrozně spěchám!" několikrát opakovaný. Z mezery s funěním vybíhá dáma obtěžkaná igelitkami, která, vidouc soupravu, bere schody doslova "po pauzičkách". Jakmile je dole, dává se do běhu, a teď bych si vypůjčil jeden výraz, který v tomto fóru kdysi padl: "co krok, to prd", čímž se stává středem pozornosti všech lidí v okolí. Na soupravě už svítí ledky, ale ona sprintuje dál a dál. Jedna z tašek natřásání nevydržela a vysypalo se z ní nejmíň půlkilo cibule či něčeho jiného kotoulivého, dáma však nedbá, jen zvolní, ale pak se otočí a běží dál... No co vám mám povídat, dobíhá doprostřed vlaku, ke třetímu vozu, který má všechny dveře dokořán, až na jedny... Bystřejším sjiž došla pointa. Tato spěchající saň si pochopitelně vybrala zrovna ty jedny dveře, jenže když k nim doběhla (poté, co minula řadu otevřených), doběhlo hlášení a dveře se zavřely. Paní ještě chvíli mačká knoflík, vcelku hystericky, ještě jí v tom krmí stojící vlak, ale pak jí to dochází a dělá krůček za bílou čáru... Souprava mizí v tunelu. Co se dělo dál, nevím, páč jsem už drandil svým směrem, ale hodně mě pak hlodalo v hlavě, jestli to, že jí ujelo metro, pro ní byl opravdu takový průser, když byla schopna obětovat i čerstvě nakoupenou zeleninu...
Ferri Brodge
Smeták
Dnes jsem přestupoval na MS z B na A. Mám rád spíše cestu z konce nástupiště MS-B než z prostřed, proto jsem obešel schody, a jak jsem se blížil k začátku o5 novou "vkusnou" reklamou oblepenému přestupnímu tunelu, podcházejícímu trasu A, všiml jsem si bílého pejskánka vzhledu smetáku, taženém za rolovací vodítko jakousi babkou v lesklé sukni, kožichu a robustním baretem na palici, která byla ověnčena nějakými taškami + v jedné ruce nesla nějaké větve, jak už to tak se zájmem těchto osob o rostliny bývá. Nešla rychle, ale čoklík jí tak tak stačil, kmitaje přitom nožičkami. Pousmál jsem se a posteskl si, že nemám foťák, protože mi přišlo velmi vtipné, že babka měla náskok před psíkem asi tři metry. Nicméně jsem je oba obešel, vyšel až na nástupiště A-čka a poznamenal jsem si jen tak pro sebe, jaký je to luxus, že mi právě přijela souprava směr DE.Stoupl jsem si zády k protějším dveřím, a když se hlásilo, vynořila se z eskalásoru ona babka a spěchala do těch samých dveří, kterými jsem nastoupil já, ovšem pozor: Co bylo vtipné a pro psa-smetáka asi nepříjemné, že ho babka pro nedostatek času doslova vyzdvihla asi půl metru do vzduchu, aby se chudák smetáček nepropadl škvírou mezi hranou nástupiště a vagónem kamsi do hlubin kolejiště. Hafan měl obojek takového toho většího formátu, s jedním páskem kolem krku a s druhým přes hrudníček. Oba pásky byly spojeny dalším na šíji. Podivil jsem se tomuto zacházení se smetákem, když ho v salónu babka postavila z5 na zem, usadila se na sedačku a zvíře si dala na klín.
Náhodou vystupovala taky na HR, tak jsem sledoval, co bude se smetáčkem dál. Před eskalátory ho vyzdvihla za obojek už ne pomocí vodítka, ale přímo rukou. Šel jsem přímo za ní a znovu se podivoval, jak chudáček smetáček bezmocně kope zadními nožičkami. Po tom, co ho babka celou jízdu eskalátorem držela v náručí a pak ho nahoře zase vypustila, aby se dál pohyboval prostorem sám, se už nic zajímavějšího neudálo... Nad skutečností, že psíček neměl košíček, jsem se pozastavil až někdy teď, kdy píšu tuhle stať.
Sergejevicz
Psíci v metru
(Pozn.: Reakce na předchozí příspěvek)JJ, takovéhle historky se stávají často. Já zase viděl chlápka s buldogem, který dostal po cestě metrem nažrat - pěkně do kovový misky. A protože páník asi neměl vodu, nalil mu do vylízanýho talíře pivo ze svý plechovky. Mno, můj čokl by to neustál Ale jinak se mi přihodila taky dobrá věc - jak už to bývá, vykašlal jsem se na nezáživnou přednášku a jel radši domů pracovat, jenže jsem to nějak nevychytal a tak se stalo, že metro bylo nacpané mládežníky. Baže ještě nedávno jsem byl taky blbec s neholeným knírkem, který balí děvčata tím, s kým se kde ožral, ale teď mi to nějak leze krkem - as i důchodcovský komplex - také proto, že tito většinou z frajeřiny lejou sladké limonády na sedadla, odhazují odpadky na zem a tak všelijak. Mno, nechme je být, že ano, je to přeci jen naděje vlasti, tak ať si to u ní nerozházíme.
Ale k věci. Středem této skupinky byl nějaký mladík, který laškoval s dívkou, jejíž přetékající bříško připomínalo laloky buldoga zmíněného hore. Tato mu dávala najevo, jak je trapný a jak nemá šanci. Jakmile jsme vjeli na PP, zazvrněl jí mobil, který zvedla. Hovor (neslušně jsem ho odposlechl, přiznávám) zněl asi takto:
"No ahoj miláčku... Ne, v pohodě, dobrý. No, jedu ze školy, jasně." Trapný hošek jí do toho vstoupil větou: "A jede chlastat" a byl za to zpražen pohledem. Dívka ševelila dále:
"No jasně, že ta večeře platí... To je hustý, a kolik jsi dostal jako tu prémii? Dvě stě? To jsi mě mile překvapil, miláčku. Tak bouchneme bublinky... Jsi moje láska..."
Mno, jako příklad stačí. Slečna vystoupila na Pankráci a telefonovala ještě na eskalátorech. Mě to nějak lechtalo v hlavě a tak jsem na to myslel ještě po cestě na Ryšánku a teprve tam mi to s úderem gongu došlo.
Ona macatka telefonovala kompletně celou cestu z Pražského povstání na Pankrác
. Takže mi bylo rázem jasné, jak mocný musel být "ohlas" z druhého konce drátu 
Ferri Brodge
Kočárky v metru
S bezohlednými kočárkářkami se setkávám dost často.Před pár dny jsem jel na C a na IP se rvala do soupravy matka s kočárkem. Samořejmě klasickým arogantním: "Zdovolením, zdovolením...", se rvala do soupravy aniž by jí jakkoliv vadilo, že první plošina již byla obsazená kočárkem jednak a druhdak byla plně obsazena cestujícími. Však řidič střídající jiného se zastal oné matky a ač se zraky přesvědčil že na přeplněné plošině již stojí jeden kočárek, nebál se hrdinně okřiknout klientelu, jestli bychom jako nechtěli uhnout té kočárkářce, načež jsem mu odvětil, že nechtěli, protože plošina je jednak dost přeplněná a zde již jeden kočárek, který zároveň tvořil limit maximalní obsaditelnosti plošiny daný Smluvními přepravními podmínkami, byl. Načež řidič raději vlezl do kabiny a jelo se. Však po cestě matka vykřikovala, jaký je to hrozný, že jí ani do metra nechtějí pustit a já ji na to řekl, jaké je hrozné, že ona porušuje přepravní řád. Přičemž jiná cestujícíc se jí zastala, že na čelních plošinách se smějí přepravovat dva kočárky a já na to protiargumentoval, že to není pravda, že dle přepravního řádu, který má znát, protože uzavřela smlouvu o přepravě tím že vstoupila do přepravního prostoru metra, smí být na každé plošině metra přepravován maximálně jeden kočárek. Na to se však matka bránila, že jednou jela metrem a na čelní plošině byly 4 kočárky. Přičemž já na to reagoval a řekl jsme jí, že by mě zajímalo, jak bychom se přes ty kočárky dostávali ke dveřím, když by metro zastavilo v tunelu a byla by dopravcem nařízená okamžitá nouzová evakuace sestupem do kolejí. Však na to jí spadla brada, protože si naprosto není přípustná toho, že jakákoliv mimořádná, neřkuli katastrofální situace může nastat každou vteřinou a že by její nedbalost a neznalost mohla ohrozit tím víc životů. Na samý závěr kočárkářka vyřknula, že jak se teda asi má jako tím merem dostat, když už tam jeden kočárek je. Tak jsme jí odpověděl, že věřím tomu, že v celé soupravě by šlo najít dalších 19 plošin a na té by se určitě místo pro její kočárek našlo a basta.
Jaké plyne ponaučení?
Obecně kočárkářky porušují přepravní řád a tím mohou ohrožovat bezpečnost přepravy.
Daný řidič metra místo aby maminku upozornil na to, že má jít na jinou plošinu, tak jí ještě podpořil v porušování přepravní kázně.
Děkuji přítomnému pánovi, jež zná přepravní řád a slovně mě podpořil.
vs-metrak
Kočárky v autobusu
Jednou jsem jel na lince 213 a jel nízkopodlažní vůz. Na zast. Koh-i-noor směr Želivského chtěla do autobusu nastoupit žena s kočárkem a také že nastoupila, ale to, že tam byl už kočárek jeden a celkem plný autobusm jí evidentně nezajímalo.
Poté se však ozval řidič, jestli by si přistoupivší paní s kočárkem mohla vystoupit, že nelze přepravovat dva kočárky a že kdyby došlo k nehodě, že by měl všechno na krku on, i kdyby za danou nehodu nemohl a že by klidně mohla dostat pokutu za hrubé porušení přepravních podmínek. Madame ovšem odmítala vystoupit, tak řidič se opřel a nahlas křikl, že neodjede dokud nevystoupí a tuším že (jsou to už 3-4 roky) i demonstrativně vypnul motor.
Načež dáma vystoupila, postěžovala si a řidič posléze nastartoval a odjel.Jaké z toho plyne ponaučení? Platit za kočárek alespoň sníženou sazbu tarifu (polovic) - 13,- Kč!!
Tombus
Srandy kopec
Jel jsem včera poloprázdným metrem a kromě pár důchodců bylo osazenstvo tvořeno zejména několika mládežníky (10 - 13 let, typl bych), kteří obcovali s mobilními telefony a nahrávali si své husté hlášky (mluvu rozebírat nebudu, páč půlce z toho už jsem stejně nerozuměl). Když je toto omrzelo, začali filmovat, jak vzájeně fakujou přítomné dědečky a babičky. Páč jim jedna dáma krapet vynadala, začali zdrhat přes celý vagón, ale ouha. Byl tam takový nenápadný čtyřicátník, choulící se na sedadle, že by měl člověk pocit, že spí. No a tenhleten si nenechal ujít příležitost. Když kolem něho banda probíhala, jen jemně, jemňounce natáhl špičky svých nohou a co následovalo se nedá popsat. Fajn, uznávám, že to byl možná příliš vysoký trest, ale pohled na toho prvního spratka, kterému vypadl mobil z ruky a na konci parabolického letu se rozflákal, stejně jako jeho majitel, v sobě nesl silné zadostiučinění. Asi nemá cenu dodávat, že tito už si pak ani neškrtli a skoro bych řekl, že si dají na pár týdnů stopstav se svýma siláckýma činama. A samozvaný exekutor? Ten se opět stáhl do své ulity a nedával na sobě znát, že vůbec o něčem ví...
Ferri Brodge
Všecko lítá II
STORY No. 1:U metra na Můstku se chlapíkovi, vzhledu solidnějšího houmlese protrhla igelitka a na pěší zóně vítr začal rozfoukávat pětitisícovky. On se je samozřejmě jal sbírat, já, tenkrát věku tak šestnácti jar, jsem pochopitelně vypomáhal také, ale jiným směrem než on. A nebyl jsem sám. Tedy, klobouk dolů, myslím, že všichni byli tak překvapení, že je nenapadlo ponechat si těch pár Masaryků a vraceli je majiteli, který je tumloval do síťovky. Já měl v ruce kolem deseti bankovek a sebral jsem další dvě, když jsem si všiml, že chlapík spěšně odchází. Nu, samozřejmě jsem ho doběhl a prachy vrátil. Ale v budoucnu jsem si ve chvílích, kdy bylo ke koruně daleko nadával a koketoval s tím, že tenkrát si ty prachy nechat by bylo tak jednoduché... Pravda, dnes již o nepravosti těch peněz téměř nepochybuji.
STORY No. 2:
A teď k věcem létajícím ze střech aut. Určitě každý máme alespoň jednoho známého, jež na benzínové pumpě příšel o víčko nádrže nebo peněženku s výplatou. Já takhle přišel o bicykl.
Byla to doba, kdy se přeceňovala nejen demokracie, ale i gumycuky, jakožto nástroj obdobně všestranný jako v USA McGiver páska. No a já potřeboval přemístit pěkné kolo z bodu A do bodu B. Kombíka jsem neměl, patentní nosiče jakbysmet. Takže jsem se, blbec, rozhodl, že jej přivážu desítkou gumycuků ke střešním lyžinám (a podložím hadry). No, nebudu to protahovat.
V bodě A tam kolo bylo, v bodě B ne. Z bodu A do bodu B se jelo po silnicích 2. - 3. třídy, něco kolem 40 km. A ufouni zřejmě opět zapracovali, neboť kolo jsem samozřejmě nikdy nenalezl.
A na závěr přidám ještě historku třetí, o známém, který si za ty vertikální držáky kol na střeše milerád připlatil a koupil opravdu dobré a značkové. Jenže v tom případě si měl připlatit i za zvýšení vjezdu do garáže... No, nikdy bych nevěřil, že to přežije kolo i držák, ale praskne čelní sklo a střecha bude vypadat jako špatně otevřená plechovka od sardelí...
Ferri Brodge
Zpracoval: Quetzalcoatl