Veselé historky z provozu
Omyl
Na Kolbence se několikrát zastavilo v době kdy tam plot nebyl! Byla to jen holá jeskyně. Já jsem si to také moc nedovedl představit, ale na druhou stranu rutina je rutina a když člověk vstává ve 4 ráno.... Největší problém byl pokud se tam zastavovalo nějakému zaměstnanci, tak nepodlehnout reflexu a neotevřít po zastavení u perónu dveře.
Rekordnanem byl jeden nejmenovaný strojvedoucí, který to zvládl několikrát, poté tam šéf fírů umístil ztrapňující ceduli "NEZASTAVOVAT!"
Po té co tam otevřel dveře jeden starší fíra a vzápětí si svůj přehmat uvědomil, pronesl do vlakového rozhlasu větu ve smyslu: Vážení cestující jsem úplný debil, prosím Vás abyste si nastoupili zpět do vlaku, děkuji....
Bob
Voda na trati
Pokud mě pamatovák neklame, tak na KL a HL byly eskalátory už před uvedením do provozu. Osobně jsem je musel několikráte vyblafnout už při stavbě. Uf. Akorát nešly provozovat. Mám dojem, že tyto stanice byly též jako evakuační. Ten kočárek vytahoval hlídač po eskalátoru. Uf, Uf.Mám jednu veselou z TBZ na IV.B. Mezi VS a KL jsme dojeli k zaplavenému kolejišti až nad temena. To jsem netušil, že takový pohled se mi za několik let naskytne mockrát. Tenkrát pouze nefungovala čerpačka. Fíra před vodou poslušně zastavil. Šéfové, zblblí z napjatých termínů, se po krátké poradě rozhodli vodu projet (měli jsme zkoušet až CM). Ještě to vylepšili tím, že dali příkaz couvnout, aby byl delší rozjezd a vodu překonat výběhem. Jenže po vjezdu do vody začal vlak zpomalovat do protisvahu až se zastavil. Sám nejel ani jedním směrem. Kapitán velel pomalu vpřed. Fíra provedl a prásk. Bylo po napětí. Dovolat se nešlo, protože VKV nefungovalo díky špatně udělané dvoulince (přehnali se nehořlavostní přísady do izolace) a nouzáky nebyly ještě zapojené. Tak jsem jako nejmladší z týmu musel pro pomoc. Šlo to suchou nohou po lávce do VS. Tam mi řekli, že ta správná parta je na KL. Tak jsem traverzoval po povrchu. Tak jsem opravdu partu hic našel, která to kolejiště následně čerpala 3 hodiny. Mezi tím osádka vlaku, většinou pouze v košilích a jiném lehkém oblečení dosti zmrzla o konání potřeb raději nemluvím.
Drak
Vítežství hmoty nad duchem
Dovolím si velevážené obecenstvo oblažiti dnešní historkou o tom, jak jsem málem o nervy přišel. Dějstvo toto odehrává se na jedné nejmenované stanici, kde je čerstvě zrekonstruovaný nákladní výtah, jezdící přes tři patra. Vidno jest, že výtah zřejmě odpovídá všem normám EU a je na to právem hrd. Se mnou v místě přítomna byla komis osm lidí čítající. Potřebovali jsme se dostati do nejspodnějšího patra, kam lze bez obtíže sestoupiti po schodech, ale jsou zde dveře, které nelze odemknouti ani klíčem nejuniverzálnějším z univerzálních. Klíč tento jest uložen u dozorčí stanice, hlásá písmomalebná tabulka na dveřích se nalézající. Než aby našinec šel s prosíkem, sjede raději výtahem, ježto pro osobu vlastnící oprávnění k řízení stroje tohoto, nemůže mi činiti většího problému. Nuž, přivolal jsem zdviž do stanice prostřední. Po delší době se tato do uvedené stanice dostavila pohybem značně plíživým. Notný čas o čemsi přemítala a pak se do horní stanice vydati ráčila. Nelenil jsem a pokus jsem opakoval, však s výsledkem stejným. Ve snaze stroj přelstíti, vystoupal jsem o patro výše s touhou nastoupiti tam. Jaký byl můj údiv, když se stroj dal svévolně do pohybu směrem dolů. Po přivolání se kupodivu poslušně dostavil zpět a zdálo se, že se umoudřil. Okénkem bylo lze viděti uvnitř jakéhosi ruchu. Když ruch ustal, šly silou mírnou otevříti dveře. Zdálo se, že je vyhráno. Nastoupili jsme. S důvěrou ve mně vloženou vložil jsem klíček do zámku a navolil kýženou stanici. Nedálo se ničeho. Tu začal jsem zkoušeti různá tlačítka, uvnitř klece se nacházející. Po stisknutí jednoho dala se do pohybu mříž od shora dolů, mající klec od šachty odděliti. Úkaz tento zvláštní ustal v případě, povolil-li můj stisk tlačítka. Po dojezdu mříže až k podlaze samé, dal se výtah do pohybu vysněným směrem. Po zastavení výtahu ve stanici dolní nedálo se opět nic. Než jsem stačil vyhledati ten správný ovládací prvek mříž uvolňující, dala jakási umělá inteligence stroji poroučící a učící se z mých nezdarů, pokyn k pohybu zdviže směrem vzhůru. Hlavou mi běžela Booleova algebra se zjevnou snahou zjistit, co stroj v zápětí učiniti ráčí. Marno toho. Mysl stroje byla vždy o krok napřed. Po dojezdu do horní stanice jsem ještě jeden zoufalý pokus k dosažení kýžené stanice dolní učinil opakovaným stisknutím tlačítka. Ve stanici dolní se podařilo mříž zvednouti, nikoli však šachetní dveře otevříti. Po návratu do horní stanice potupu tuto dovršil jsem odchodem pro klíč k dozorčí.Drak
Záloha
Pozn.: Tato historka se vztahuje k této historce.Já se doslechl, že strojvedoucí na záloze usnul a to tak tvrdě, že neslyšel ani volání vlakového dispečera, ani dozorčí SPO a ten mu volal asi pětkrát. Vlakovej to snad chtěl vzdát, ale nakonec fíru našli na mašině (to bylo poslední místo kde ho hledali, protože vysílačkou neodpovídal).
CM
Na nose binokl a v ruce hůl
Roku 1996 jsem čekal asi v půl jedenacté večer před Národním divadlem na tramvaj a neveřícně pozoroval, jak u stanicující devítky (čerstvě zavedené T6A5 se samooblužným otevíraním dveří) tluče jakýsi důchodce holí do vozu a mocným, opravdu mocným hlasem volá: "OTEVŘETE TY DVÉÉÉŘE!"Ten hlas mi byl povědomý.
Byl to pan Lukavský...
Pankreas
Pozor za kým stojíte
Při vystupování z FRB jsem obvyklým krokem naskočil na první schod eskalátoru. Obrovský batoh na zádech se mnou lehce zamával. Jako vždy koukám nahoru na protější schodiště, nepotkám-li nějaký známý nebo prostě jinak zajímavý obličej(ku). Náhle si uvědomuju, že můj pohled zakrývá obrovský a stále zrychlující stín. Na poslední chvíli před úplným zatměním si uvědomuju, že to co mi zakrývá výhled je mírně řečeno "velmi korpulentní dáma"... ...no, asi 150 kilo, nemilosrdně a bez varování se v napřímené poloze řítíc zády napřed přímo na mě. Zde je třeba dodat, že vážím necelých 60 kilo...Sledujte nyní následující tok událostí. V mžiku mikrosekundy se rozhoduji milé paní zachránit život (nevím co by se stalo, dopadla-li by zátylkem na hranu některého schodu pod sebou). Napřahuji tedy ruce a snažím se objekt zachtnou pod pažemi. Ustupuji o krok vzad, snažíc se působit jako jakási "podpěra". Při vypětí všech sil se k mému úžasu kolos zastavuje v pohybu a leží podepřen patami o schod a pod lopatkami pilířem (mnou). Také je třeba dodat, že pán za mnou vzhledem k hrozícímu nebezpečí "dominového" efektu nakročil a pevně zapřel své paže pod pásy mého batohu.
V této pozici jsme setrvali několik sekund. Nejhorší na tom bylo, že se mi strašně chtělo se začít smát. Ne že by mi vyloženě do smíchu bylo, ale když jsem slyšel řev partnera objektu mnou podepřeného stojíc o dva schody výš ("CO DĚLÁŠ, CO SAKRA DĚLÁŠ?!?") který zanikal v záchvatech smíchu cestujících jedoucích na protějším schodišti, cítil jsem že jako pilíř dlouho nevydržím. Muselo přijít okamžité rozhodnutí. Po krátké poradě s mou podpěrou, jsem partnera dámy poprosil, aby v případě neúspěšnosti plánované akce pomohl předejít dalším možným komplikacím stisknutím "toho červeného tlačítka nahoře". Vzhledem k tomu že ten pán pravděpodobně ani svoji (snad manželku) zachránit nechtěl, protože tam prostě stál jako dřevo a řval "CO PROBOHA DĚLÁŠ" (na čež dostával pisklavým hlasem odpověď "JÁ NEVÍM"), bylo potřeba akci vyzdvižení objektu provést co nejrychleji a se stoprocentní úspěšností..
Po povelu "Raz, dva, tři, TEĎ!" se tunelem eskalátorů začaly linout zvuky známé ze vzpěračských klání. Trvalo několik vteřin a stálo spoustu sil dostat paní do asi 45 stupňového náklonu. V ten okamžik nastala další komplikace. Šokovaný objekt neunesl tíhu psychického vypětí a povolila mu kolena. Celé se to zablokovalo o schod nad chodidly - o jeho hranu se opřely holeně té dámy a další posun nebyl možný. Naštěstí v ten okamžik již shora přispěchaly na pomoc dva jeřáby - tedy dva pánové, kteří každý chytil tu paní za jednu ruku a společnými silami se podařilo paní uvést zpět do vzpřímené polohy... ...asi tři metry před koncem schodiště...
Všichni jsme si oddechli a uznale na sebe pokývali majíc pocit hrdosti z výborně odvedené práce. A co bylo dál? Já rychle utekl směrem k dalšímu eskalátoru, abych už NEBYL ZA TOU PANÍ a ten pán který mi zespoda pravděpodobně také zachránil život, zastavil se svými dvěma dětmi a manželkou v mezipatře a praví: "Tak děti, teď chvilku počkáme, než ta paní vyjede další schody, ano?"
Jindra
Hyper moderna
Já jsem tuhle viděl nějakého asi tak dvanctiletého frajírka s walkmanem, který si myslel, že to tlačítko na ovládání dveří je na fotobuňku , takže před tím tlačítkem půl minuty mával rukama a dost se divil, že souprava odjíždí bez něj....Samozřejmě, kaštani z toho měli
Gagarn
Test nervů
Předem upozorňuji, že tato příhoda není vhodná pro lidi, kteří nemají rádi, když si někdo dělá srandu z dozorčích metra a opravářů automatů na jízdenky.Tak jsem tak asi před dvěma týdnama jel jako obyčejný kaštan se svým kamarádem z Kačerova na Vltavskou. Já mám jako vždy tramvajenku ale on si jí zapoměl, takže byl nucen si koupit lístek za 12,- Kč.
Do jediného červeného automatu na jízdenky vhodil nejprve dvoukorunu. Nic. Přístroj nereagoval a na displeji byl stálý nápis : Zvolte druh jízdného. Nicméně celých dvou korun nám bylo strašně líto, a tak jsme se rozhodli tuto poruchu nahlásit hlavnímu dozorčímu (dozorčí). Velmi pestře jsme ji příhodu popsali a ona po asi pětiminutovém váhání a taky trochu nechápání se rozhodla zavolat opravářům autíků. Museli jsme uznat, že přijeli rychle (čtvrt hodiny, což je při špičce dobrý výsledek). Ptali se o co de, a jeden okamžitě odešel do auta, když slyšel o dvou korunách
. Druhý měl silnější nervy (i když už si přestal pískat) 
. Asi po deseti minutách, které jsme strávili v budce dozorčího, kde se přes tmavé sklo dávila smíchy dozorčí, když viděla, jak onen maník válčí s automatem se technikovi podařilo vymámit ty naše dvě koruny. Když jsme mu řekli, že to není ta naše dvojkoruna, která byla z roku 2002 a né 1995, začal mít chlápek opravář hodně špatnou náladu, ale né ani tak na nás, spíš na onu dozorčí. Chudák. 
Gagarin
Všude potkáš milé lidi
Není tomu tak dlouho, co jsem přestupoval s přítelkyní na Florenci z B na C. Už dole na B jsme si všimli manželské dvojice s kočárkem, která nevypadala zrovna nejslušněji, hlavně nás upoutala tím, jak na sebe rodiče nadávali. No, přehlídli jsme to a šli dal. Došli jsme k eskalátorům, kde se už začala tvořit skupinka lidi a to z jednoho důvodu... Eskalátory nejely. Pár lidí trochu nadávalo, ale postupně se s tím všichni smířili a jali se až na pár jedinců schody vylézt po svých. Až na pár lidí včetně nás (já měl dost těžký batoh a věřil jsem že to brzy pojede, tak jsem si říkal, že si počkám) a také oné manželské dvojice s kočárkem. V tu chvíli jsem dobré vytušil, že se bude něco dít, majíc před sebou už předem neklidnou rodičovskou dvojici a ještě navíc s kočárkem před nejezdicími schody.Manžel se nejdříve začal rozčilovat a nadávat na Dopravní podniky a začal všem okolo říkat, že se pak nikdo nesmí divit, že nemá listek, když to takhle pak v metru vypadá. No aspoň jsme všichni věděli, že jedou načerno. Pak se začala rozčilovat i manželka a když se vedle stojící slečna začala přimlouvat, že taky z toho není šťastná, ale že nemusí tak nadávat, rodič ji začal vysvětlovat, ať si zkusí malýho vynést s kočárkem nahoru.
Pak se začal znovu rozčilovat, že prý ať si ho revizor zkusí zkontrolovat, že mu dá přes držku a mlátil si pestí do dlaně. Chodil kolem všech a já jsem myslel, ze to snad schytám já
.
Pak jeho rozčilené manželce už ruply nervy a vzala jakýsi svetr z kočárku a naštvaná jím začala sundavat kamerku, která je umístěna na stropě před schody, asi na sebe chtěla upozornit dozorčí. Kameru svetrem malém strhla. To už jsem se skoro smíchy neudržel.
Pak už jenom přijela nějaká dozorčí, která nakonec byla nucena zapnout druhé schody. Musím říct, že byla pěkné splachovací, protože absolutně nereagovala na manželovy a manželčiny vyhrůžky a chybělo málo a malém také jednu schytala
.
Nadávající manžel ještě hučel do dozorčí po celé cestě nahoru a vyhrožoval, že až ho chytne revizor, řekne mu, ze má dovoleno od ni jezdit bez jízdenky.
Medhi
Teorie relativity
V době povodní, kdy trase A jezdilo metro jen mezi Skalkou a Náměstím Míru, bylo cestování z práce pro jednoho mého kolegu doslova utrpením. K cestě domů využívá výjezdu z depa po 15:00 h. Jakmile se vlak dá do pohybu z depa hlemýždím tempem rozkolíbán množstvím výhybek na zhlaví, kolega usíná jak miminko. Po příjezdu na Skalku již většinou nevnímá okolí a podle výrazu se mu zdají jen ty nejkrásnější sny. Protože se na Náměstí Míru obracelo přes 1. staniční kolej, nikdo neměl důvod ho budit a o to spíše to neudělali škodolibí kolegové. Takže milý spáč se po chvíli vracel zpět na Skalku. Tam se situace opakovala a zanedlouho opět na Náměstí Míru. Tak se tam vesele zacyklil až do večera, kdy ho na Skalce při zátahu do depa z náruče Morfeovy vysvobodil dozorčí. Zjistil, že došlo k nějakému nevysvětlitelnému časovému posunu. Stejné místo, ale o tři hodiny více. Zprůjezdnění trasy A bylo pro něj vysvobozením ze záhadné časoprostorové smyčky. Tato má šanci přejet pouze na Dejvickou.Drak
Zpracoval: Quetzalcoatl